Žádný prostor ani žádné prostředí nemůže být úplně hermetické. A pokud nám COVID-19 ohraničil možnosti mobility, v žádném případě nevyloučil možnosti projevení solidarity a porozumění. Zcela neočekávaně se prostorem pro vyjádření názorové pozice stalo loňské finále Ceny Kazimíra Maleviče, která je jednou za dva roky udělována předním ukrajinským tvůrcům současného umění.

Cena Kazimíra Maleviče byla založena v roce 2008 z iniciativy Jerzyho Onucha, tehdejšího ředitele centra pro současné umění Zamek Ujazdowski, při příležitosti 130. výročí narození zakladatele suprematismu. Laureátky a laureáti této ceny získávají značnou finanční částku a rezidenci v Zamku Ujazdowski. V posledních letech jimi byli Alevtyna Kakhidze (2008), Stas Volyazlovsky (2010), Zhanna Kadyrova (2012), Lada Nakonechna (2014), Nikita Kadan (2016) a Ivan Svitlychny (2018). Finále ceny a slavnostní předávání se každé dva roky stávají projevem polské podpory ukrajinského současného umění.

Loňskými finalisty byli Mykola Ridny, Sasha Kurmaz a Andrii Dostliev. Tato selekce vyvolala vlnu nespokojených hlasů vzhledem ke genderové nevyrovnanosti. Pravidla také vylučovala možnost účasti uměleckých dvojic nebo skupin, a tak musel být kolektiv zastoupen pouze jedním členem. (...) Vítězem ceny v roce 2020 se stal Sasha Kurmaz. Okamžitě po oznámení rozhodnutí poroty začal příběh o vzájemné odpovědnosti a odstoupení ze soutěže ve jménu spolupráce. Organizátoři požádali každého z finalistů o nahrání krátkého videa ke slavnostnímu ceremoniálu, který se kvůli epidemickým opatřením konal online. Záznam měl obsahovat odpovědi na otázky kladené každému z finalistů, (...) ale na samotném obřadu byla představena pouze nahrávka Sashi Kurmaze, která byla na rozdíl od ostatních ve své výpovědi poměrně neutrální.

Po ceremoniálu zveřejnil jeden z finalistů, Mikola Ridny, své video na Facebooku. S přihlédnutím k současné společensko-politické situaci v Polsku lze odhadnout, proč ho organizátoři do oficiální ceremonie nezařadili. Ridnyho prohlášení bylo příliš nepohodlné a příliš subjektivní. V nahrávce říká, že ho mrzí, že mezi finalistkami nejsou žádné ženy, že by porota měla zohlednit úspěchy ukrajinského feministického umění a že vyjadřuje podporu protestům žen v Polsku. Ve stejný den (také na Facebooku) zveřejnil Sasha Kurmaz prohlášení, že ceny a soutěže jsou dobrou příležitostí k podpoře umělkyň a umělců, ale zároveň je staví do konkurenční situace, ve které lze snadno zapomenout na spolupráci a přátelství. Dodal také, že umění není sportovní disciplínou, a proto se rozhodl finanční cenu rozdělit mezi ostatní tři finalisty.

Samozřejmě jsme nemohli jen tak přijmout peníze. Takže jsme se rozhodli poskytnout je pro účely Strajku Kobiet (Národní stávka žen  v Polsku). Nabídli jsme pomoc Žofii Niesodzińské, která během protivládních a protiklerikálních protestů v Poznani hodila několik syrových vajec ke dveřím kostela. Kvůli tomuto symbolickému gestu proti ní bylo zahájeno trestní řízení. (...) Zofia nás však ujistila, že nepotřebuje finanční pomoc, a tak jsme se nakonec rozhodli podpořit další oběti a iniciativy, které polským ženám umožňují přístup k legálním potratům. (...)

Poté jsme mluvili s ostatními finalisty loňské Ceny Kazimíra Maleviče. Zeptali jsme se jich, co je podnítilo k projevům solidarity? Jsou příznakem nějaké významné změny vztahů v umělecké komunitě a přechodu k citlivější a vědomější formě soužití, nebo je to jen shoda několika náhodných gest a okolností?

Mykola Ridny poznamenal, že podle jeho názoru se organizátoři snažili vyhnout diskusím o určitých tématech, ale nakonec neuspěli. Dodal, že cena je stále konzervativnější, přičemž za to může polská i ukrajinská strana. (...) Ridny také lituje, že precedens pro alokaci peněz mezi finalisty se objevil až nyní, protože pokud by podobné gesto proběhlo dříve, mohlo by to ovlivnit také mechanismy udělování cen na samotné Ukrajině (např. Pinchuk Art Centre Awards). Podle Ridného je také příznačné, že ukrajinský precedens pro přidělování finančních prostředků mezi finalisty nastal až po podobném příběhu ve finále Turnerovy ceny.

Sasha Kurmaz nám řekl, že myšlenka rozdělení ceny ho napadla už před deseti lety, kdy se poprvé dostal do finále Ceny Kazimíra Maleviče. Situace kolem ceny a diskuse o ní ho přiměly přemýšlet o možnosti vytváření horizontálních vztahů v komunitě tvůrců. Hlavním problémem však je, zda jsou její členky a členové sami připraveni takové vztahy vytvářet. Ačkoli mnozí deklarují takovou připravenost, není vždy potvrzena skutečnými činy. Bylo by dobré - říká Kurmaz - aby se podobná gesta solidarity opakovala častěji. (...)

Zkrácený text publikovaný v Magazynu RTV